Slunce
Slunce je hvězda a současně největší těleso našeho planetárního systému - Sluneční soustavy. Zatímco některé systémy mohou mít více hvězd, Sluneční soustava má jenom Slunce a kolem něho obíhá všech 8 planet včetně Země. Je to hvězda střední velikosti, z hlediska vesmíru není velká ani malá. Existují hvězdy mnohem menší i stokrát větší. Průměr Slunce je asi 109krát větší než průměr Země a jeho hmotnost je asi 300000krát větší než hmotnost naší planety. Kolem své osy se otočí za 25 dní. Je staré 4,6 miliardy let.
Slunce je koule z plazmy (4. skupenství, tzv. ionizovaný plyn složený hlavně z iontů a elektronů). Jeho složení a teplota se mění v závislosti na vzdálenosti od středu Slunce. Průměrnou hustotu má jen o málo větší, než je hustota vody, směrem ke středu hustota i teplota extrémně narůstá.
Složení Slunce
Jádro Slunce je složeno z vodíku a helia, má teplotu 15 milionů stupňů Celsia a jeho hustota je obrovská, 10krát větší než např. hustota zlata. Za těchto extrémních podmínek se protony (jádra vodíku, kterého jádro obsahuje jenom jeden proton) dostanou navzdory vzájemným odpudivým elektromagnetickým silám natolik blízko, až se postupně zformují do jádra dalšího prvku, helia, které má v jádře dva protony. Uvolní se přitom obrovské množství energie ve formě záření. Tento proces je nazýván termojaderná fúze.
Fotony, které se uvolní, putují k povrchu slunce přes jeho vrstvy, ale kvůli jeho hustotě neustále vráží do dalších částic a trvá 100000 let, než můžou Slunce opustit. Na Zem pak doletí za 8 minut a 20 sekund.
Jádro je obklopeno zónou širokou asi 500 tisíc km zvanou vrstva v zářivé rovnováze, kde již neprobíhá termojaderná fúze a nevzniká záření.
Na ni navazuje konvektivní zóna (200000 km) a dále fotosféra, zóna, kterou můžeme již pozorovat ze Země. Fotosféra je široká cca 300 tisíc km a teplota v ní dosahuje 6000 °C. Můžeme zde pozorovat sluneční skvrny - místa s nižší teplotou než okolí.
Dále následuje tenká vrstva chromosféra, která je typická červeným zabarvením a ve které probíhají chromosférické erupce.
Koróna je oblast nad chromosférou, jež nemá ostré hranice. Její teplota je vyšší než teplota fotosféry. Pozorujeme zde tzv. sluneční vítr - úniky toku velmi rychlých částic. Země je před slunečním větrem částečně chráněna svým magnetickým polem, i tak však sluneční vítr způsobuje výpadky v elektrické síti a poruchu příjmu krátkých rádiových vln. Díky ní ale můžeme vidět krásné polární záře. Koróna se dá pozorovat v případě zatmění Slunce, jevu, kdy se Slunce, Měsíc a Země dostanou do jedné přímky.
Konec Slunce
Každou sekundu Slunce "spálí" 700 milionů tun vodíku. Svítivost Slunce postupně stoupá od jeho vzniku a proto přibližně za miliardu let Zem vyschne jeho zářením a stane se neobyvatelnou. Až vodíkové palivo dojde, Slunce začne syntetizovat vzniklé helium na atomy uhlíku a kyslíku. Jeho struktura se radikálně změní, nabobtná na milionkrát větší objem a změní se na rudého obra. Pohltí Merkur a Venuši a pravděpodobně i naši Zemi.
Až spálí i helium, za cca 10 miliard let, již žádná síla nebude působit proti jeho obrovské gravitaci a jeho jádro zkolabuje, scvrkne se na tzv. bílého trpaslíka. Vnější vrstvy se rozletí do okolního prostředí – vznikne planetární mlhovina.
Hvězdy jako zdroje prvků a energie
Hvězdy jsou továrny na chemické prvky. Předpokládá se, že s výjimkou prvních třech prvků (vodík, helium, lithium) vznikly všechny další prvky ve vesmíru výlučně uvnitř hvězd. Jenom zde vlivem obrovského tlaku a tepla se jádra vodíku a helia dostali natolik blízko k sobě, aby se změnily na jádra dalších prvků. Výbuchy hvězd se tyto prvky dostali do okolí jako hvězdný prach a vznikli z nich planety. Znamená to, že atomy, které nás tvoří, byly kdysi uvnitř nějaké hvězdy (jiné než Slunce).
Abychom získali nový zdroj energie, na Zemi zkoušíme v zařízeních zvaných tokamak napodobit termojadernou fúzi (jadernou syntézu - spojení jader).
