Česká gramatika

Urči ohebný slovní druh

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Ohební slovní druhy

Slovní druhy se dělí na: 
1. ohebné: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa 
2. neohebné: příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce

Podstatná jména

Podstatná jména pojmenovávají osoby, zvířata, věci, děje, vlastnosti, stavy, např. auto, dům, žena, chřipka, smutek, vystoupení, Zuzka, čeština, vlna, století, teplota atd.

Přídavná jména

Přídavná jména označují vlastnosti osob, zvířat, věcí a jevů (např. pěkný, smutná, skleněná, kravský, holubí, cizí) nebo vlastnictví (např. otcův, matčin, Honzův, učitelčin atd.)

Zájmena

Zájmena odkazují na podstatná nebo přídavná jména a naznačují nebo nahrazují ve větě osobu, zvíře, věc nebo vlastnost. Zájmena patří mezi ohebné slovní druhy, můžeme je tedy skloňovat. Ke všem níže uvedeným zájmenům bychom tedy mohli přiřadit i jejich vyskloňované podoby. Stejně tak se obvykle mohou objevovat v mužském, ženském i středním rodě, přestože ve výpisu níže je s výjimkou osobních zájmen uvedena pouze jejich mužská varianta.

Dělí se na:

  1. osobní: (mě, mně, mi, …), ty (tě, tebe, ti, …), on (něj, jeho, ho, mu, …), ona (ji/ni, jí/ní), onomyvyonionyona

zvratné se a si (vyskytují se mimo jiné u zvratných sloves, např. ptát se), sebe

  1. přivlastňovací (vyjadřují vlastnictví): můjtvůjjehojejínášvášjejich, zvratné svůj 
  2. ukazovací: tententotenhleonentakovýtýžtentýžsám
  3. tázací kdocojakýkterýčí 
  4. vztažná (k připojení vedlejších vět): kdocojakýkterýčíjenž
  5. neurčitá (často obsahují tázací zájmeno): někdoněconěčíkdosicosijakýsikterýsikdokoli(v)cokoli(v)jakýkoli(v)kterýkoli(v)leckdoleccolecjakýleckterýčertvíkdočertvícočertvíjakýkaždývšechen, …
  6. záporná: nikdonicnijakýničížádný

 

Číslovky

Číslovky udávají množství, pořadí i členění, mohou být určité (např. jeden, dva, sto, patero, desatery, první, třetí, stý, pětkrát, sedminásobný, tři čtvrtě) i neurčité (např. mnoho, málo, několikátý, mnohokrát, několikerý).

Pozor na výrazy jako jednička, pětka, tisícovka, řadíme je k podstatným jménům.

Slovesa

Slovesa vyjadřují děj, činnost a stav osob, zvířat, např. stát, sedět, pracovala jsem, onemocní, bude muset, chtít, nevyrůst atd.

Pozor na tvary pomocných sloves být a mít, např. budeme, byla jsem, měli bychom, nemám, budeme mít), jsou to také slovesa.



Druhy podstatných jmen

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Podstatná jména

Podstatná jména označují názvy osob (Ivan, babička, dítě), zvířat (kůň, pes, jelen), věcí (struna, konev, lampa), dějů (plavání, učení, dýchání), vlastností (inteligence, zralost, lenost). Můžeme je rozdělit do několika skupin:

Konkrétní a abstraktní podstatná jména

Konkrétní podstatná jména označují názvy osob, zvířat a věcí. Lze si je představit či nahmatat, např. kočka, počítač, děda, lžíce, učitel, pták.

Abstraktní podstatná jména označují názvy vlastností, vztahů a dějů. Není možné si je konkrétně představit či nahmatat, např. láska, kreslení, odvaha, nepřátelství, inteligence.

Pozor! V některých situacích lze použít podstatné jméno v obou případech – jako konkrétní i jako abstraktní, např. Ta nová stavba byla již otevřena veřejnosti. (Stavba ve významu budova je konkrétní podst. jm.) x Stavba knihovny se neustále protahuje. (Stavba ve významu pracovní proces je abstraktní podst. jm.)

Obecná a vlastní podstatná jména

Obecná podstatná jména označují neurčité věci a skutečnosti. Pojmenovávají osoby, zvířata nebo věci stejného druhu, např. židle, student, had, řeka, kniha. Píšeme je s malým počátečním písmenem.

Vlastní podstatná jména pojmenovávají určitou skutečnost či jev. Označují konkrétní osoby, věci, zvířata či jevy, např. Alena, Londýn, Vánoce, Rexík, Morava, Brit. Píšeme je vždy s velkým počátečním písmenem.

Podstatná jména pomnožná, hromadná a látková

Podstatná jména pomnožná jsou ve tvaru množného čísla, avšak označují jen jednu věc, např. šachy, nůžky, kraťasy, dveře, narozeniny, Hradčany, Velikonoce.

Podstatná jména hromadná jsou ve tvaru jednotného čísla, avšak označují více věcí či jevů. Pojmenovávají kolektivy (zvířecí či lidské), soubory věcí a přírodních jevů, rostlinné porosty. Mohou končit například na –stvo, -ctvo, –í, -oví. Např. mládež, lidstvo, dobytek, houští, ptactvo, dříví, stromoví.

Podstatná jména látková jsou ve tvaru jednotného čísla a označují množství určité látky, např. džus, mouka, mýdlo, vzduch, sklo. Obvykle se řadí mezi nepočitatelná podstatná jména, což znamená, že pro určení přesného množství je třeba použít jednotku, míru či obal, např. kilo mouky, dva pecny chleba, sklenice vody.



Určování mluvn. kategorií podst. jmen

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Mluvnické kategorie podstatných jmen

U podstatných jmen rozlišujeme tyto mluvnické/gramatické kategorie: rod, číslo, pád. Určovat můžeme také vzor, nejedná se ovšem o mluvnickou kategorii.

Rod

Mužský: ten strom, dům, kolega, Lubenec, Jan atd.
Ženský: ta žena, láska, závist, kost, ulice, step, Orava, Jana atd.
Střední: to děvče, auto, kuře, zábradlí, moře, pole, vysvědčení atd.

Životnost

V rodě mužském určujeme také životnost podstatných jmen:

Životná: pán, Petr, lovec, pes
Neživotná: hrad, stůl, koutek, prak

Číslo

Jednotné (singulár): muž, kolega, žena, štěně atd.
Množné (plurál): muži, kolegové, ženy, štěňata atd.

Pád

V českém jazyce rozlišujeme 7 pádů, na které se ptáme pádovými otázkami.

1. Nominativ: kdo? co? Muž, žena, dítě
2. Genitiv: (bez) koho? (bez) čeho? čí? Muže, ženy, dítěte
3. Dativ: (ke) komu? čemu? Muži, ženě, dítěti
4. Akuzativ: koho? co? (vidím) Muže, ženu, dítě
5. Vokativ: (oslovujeme, voláme) Muži! Ženo! Dítě!
6. Lokál: (o) kom? (o) čem? Muži, ženě, dítěti
7. Instrumentál: (s) kým? (s) čím? Mužem, ženou, dítětem

Pokud je třeba určit pád nesklonného podstatného jména (např. párty, rande), nahraď ho jiným podstatným jménem. Např. Večer chystám párty. Večer chystám muže/stroj/ženu...  Koho, co? (4. pád - akuzativ)

Vzor

Vzory podstatných jmen nám pomáhají při skloňování. Dělíme je na vzory rodu mužského, ženského a středního.

Mužské: pán (živ.), hrad (neživ.), muž (živ.), stroj (neživ.), předseda (živ.), soudce (živ.)
Ženské: žena, růže, píseň, kost
Střední: město, moře, kuře, stavení



Určování vzorů podstatných jmen

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Určování vzorů

Abychom správně určili vzor, potřebujeme znát rod  podst. jména, podobu v prvním a druhém pádě a v případě mužského rodu i jeho životnost.

Vzory rodu mužského

V rámci mužského rodu rozlišujeme vzory životné a neživotné, přičemž v některých případech se mohou i neživé objekty (např. sněhulák) skloňovat podle životných vzorů.

Mezi vzory rodu mužského životného patří: pán, muž, předseda, soudce.

pád č. jednotné č. množné
1. pán páni, pánové
2. pána pánů

např. pes

pád č. jednotné č. množné
1. muž muži, mužové
2. muže mužů

např. kůň

pád č. jednotné č. množné
1. předseda předsedové
2. předsedy předsedů

např. starosta

pád č. jednotné č. množné
1. soudce soudci, soudcové
2. soudce soudců

např. prodejce

Mezi vzory rodu mužského neživotného patří: hrad, stroj.

pád č. jednotné č. množné
1. hrad hrady
2. hradu hradů

např. sever

Vzor hrad má ještě podtyp les, který má ve druhém pádě jednotného čísla tvar lesa, v šestém pádě čísla jednotného lese a množného lesích.

pád č. jednotné č. množné
1. stroj stroje
2. stroje strojů

např. koš

Můžeme si povšimnout, že ve vzorech muž, soudce a stroj se neobjevuje žádné tvrdé y (jedná se o měkké vzory).

Vzory rodu ženského 

Mezi vzory ženského rodu patří: žena, rúže, píseň, kost.

pád č. jednotné č. množné
1. žena ženy
2. ženy žen

např. hora

Vzor žena je tvrdý. Výjimku tvoří slova, jejichž základ je zakončen měkkou souhláskou, jako je skica, Alča, Táňa, Míša apod., kdy se místo tvrdého y objevuje měkké (na rozdíl od mužského vzoru hrad, kde i slova zakončená měkkou souhláskou mohou mít tvrdé y, např. kecy).

pád č. jednotné č. množné
1. růže růže
2. růže růží

např. výše

pád č. jednotné č. množné
1. píseň písně
2. písně písní

např. jabloň

pád č. jednotné č. množné
1. kost kosti
2. kosti kostí

např. vlastnost

Vzory rodu středního

Mezi vzory rodu středního patří: město, moře, kuře, stavení.

pád č. jednotné č. množné
1. město města
2. města měst

např. kolo

pád č. jednotné č. množné
1. moře moře
2. moře moří

např. pole

pád č. jednotné č. množné
1. kuře kuřata
2. kuřete kuřat

např. kotě

Podle vzoru kuře se zpravidla skloňují názvy mláďat.

pád č. jednotné č. množné
1. stavení stavení
2. stavení stavení

např. myšlení



Slovesný vid

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Slovesný vid

Slovesa dokonavá vyjadřují děj, který už byl nebo bude ukončený, děj časově ohraničený. Např. Zuzka napíše knihu. Zuzka napsala knihu. Poznáme je podle toho, že nedokáží vyjádřit přítomný čas. Před jejich infinitiv také nelze vložit sloveso budeme nebo přestat (budeme napsat, přestat napsat).

Slovesa nedokonavá nevyjadřují, zda byl děj dokončený a cíl splněný. Např. Zuzka píše knihu. Zuzka psala knihu. Poznáme je podle toho, že dokáží vyjádřit přítomný čas (já píšu) a také se dá před jejich infinitiv vložit sloveso budeme nebo přestat (budeme psát, přestat psát).

Dokonavá a nedokonavá slovesa spolu tvoří vidové dvojice, kdy obě slova mají velmi podobný význam, ale liší se právě videm, tedy tím, zda označují děj ukončený, nebo neukončený. Vidové opozice se vytvářejí pomocí předpon (psát: napsat, vypsat, zapsat, ...) nebo přípon (koupit: kupovat; zapsat: zapisovat).



Druhy sloves

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Druhy sloves

Plnovýznamová slovesa (P) jsou taková, která nesou věcný význam – popisují nějaký děj či stav.

Tato slovesa dělíme do dvou základních skupin:

  • dějová (nebo také činnostní, akční) - vyjadřují aktivní děj, činnost, kterou provádí podmět, např. malovat, chodit, lézt
  • stavová - vyjadřují nějaký stav či změnu stavu, např. ležet, hořknout, patřit

Pomocná slovesa naopak věcný význam nenesou a pojí se s jinými větnými členy, které tento význam mají (nejčastěji plnovýznamovým slovesem, ale může to být také například přídavné jméno, viz přísudek jmenný se sponou).

Pomocná slovesa dělíme do několika skupin:

  • sponová/vlastní V (být, bývat, mít, mívat, stát se, stávat se): bude pršet, stal se kapitánem
  • způsobová/modální Z (chtít, moci, muset, mít – povinnost, smět) – připojují se k plnovýznamovému infinitivu: musím cvičit
  • fázová F (začít, začínat, přestat, přestávat) – označují fázi děje: přestal kouřit


Rozlišování souřadicích a podřadicích spojek

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Druhy spojek

Spojky dělíme na souřadicí a podřadicí. Před oběma typy až na výjimky píšeme čárky.

Souřadicí

Souřadicí spojky spojují věty nebo větné členy, které jsou na stejné úrovni (jsou souřadné). Může se jednat o dvojici (případně větší skupinu) vět hlavních, ale i vedlejších. Důležité však je, že žádný ze členů této skupiny není podřízen jinému. U souřadicích spojek rozlišujeme několik poměrů, ve kterých mohou být členy spojeny:

  • slučovací: a, i, ani, nebo, či, …  ; dvojité: jak – tak, jednak – jednak, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, ani – ani, …

Před slučovacími spojkami zpravidla nepíšeme čárku, v případě dvojitého spojovacího výrazu ji píšeme až před druhým z nich. Čárku píšeme také v případě, kdy je slučovací spojka pouze první ze skupiny za sebou následujících spojovacích výrazů (a proto, a dokonce, a tedy, …).

  • stupňovacíi, ba, nadto, navíc, hlavně, a dokonce, , nebo i, nebo dokonce, … ; dvojité: nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce, …
  • odporovací: ale, avšak, však, ovšem, nýbrž, leč, naopak, jenže, zato, a přece, a přesto, a ne, … ; dvojité: sice – ale, ne tak – jako spíše, …
  • vylučovacínebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – nebo, …
  • příčinné a důvodovéneboť, vždyť, totiž
  • vysvětlovací: a to, a sice
  • důsledkovétedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy

Podřadicí

Spojky podřadicí spojují věty nebo větné členy na různých úrovních. Označujeme je jako řídicí a závislé (vedlejší). Jeden člen je tedy závislý na jiném členu, je mu podřízen. Řídicí větou však nemusí být pouze věta hlavní, i věta vedlejší může být rozvíjena další vedlejší větou. Věty vedlejší často přebírají funkci větných členů (podmětu, předmětu apod., např. Pavel tvrdil, že ho nezná. – koho, co tvrdil?).

Podle způsobu připojení vedlejší věty a funkce, kterou tato věta plní, pak můžeme určovat druhy vedlejších vět. Jednotlivé spojky se však často mohou objevit ve více různých funkcích, proto se zde jejich rozdělením nebudeme dále zabývat a uvedeme si pouze příklady nejčastějších podřadicích spojek:

  • protože, jelikož, že, poněvadž, když
  • jestli, jestliže, -li, zda, zdali, kdyby, pakliže
  • ač, ačkoli(v), přestože, třebaže, i když, i kdyby
  • až, než, dokud, sotva, mezitím, zatímco, jakmile
  • jak, jako, jako by, tak – že, tak – aby
  • že, aby
  • leda, ledaže
  • aniž, aniž by, bez toho aby


   
   

Copyright © 2017 - 2020 Eductify