Česká gramatika

Určování jednoduché věty a souvětí

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Věty jednoduché a souvětí

Ve větě jednoduché se nachází pouze jedno sloveso ve tvaru určitém (ne infinitiv). Infinitivů (neurčitků) může být v jednoduché větě i více (například ve spojení s neplnovýznamovými slovesy být, muset, začít apod.). Věta jednoduchá může být krátká, ale i dlouhá.

Tatínek {vaří}.

Tatínek {bude} muset uvařit večeři.

Naše maminka {chce} dnes upéct dort a připravit oslavu pro moji starší sestru.

Souvětí vznikne spojením dvou nebo více vět jednoduchých (obsahuje proto více než jedno sloveso ve tvaru určitém).

Tatínek {chce} uvařit večeři, než {se vrátí} maminka.

Babička již {nemůže} pracovat na zahradě, protože ji {bolí} záda.

Některé věty v souvětí mohou být velmi krátké a obsahovat jenom sloveso ve tvaru určitém.

{Chce} to, co {nemůže} mít.

{Ptal se}, jestli {víš}, kde {je} Petr.

{Neví}, kde {bydlím}.



Rozlišování věty oznamovací, tázací, rozkazovací a přací

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Druhy vět podle postoje mluvčího

Věty oznamovací oznamují nějakou skutečnost. Na konci píšeme tečku. Např. Přijeli ráno. Auto nefunguje.

Věty tázací požadují informaci a končí otazníkem. Dělí se na:

  • zjišťovací - očekávají odpověď ano/ne. Intonace stoupá. Např. Přijdeš? Funguje ti auto? 
  • doplňovací - neočekávají odpověď ano/ne, ale dodatečnou informaci. Intonace klesá. Např. Kdy přijdeš? Jaké máš auto?

Věty rozkazovací přikazují nebo zakazují. Končí vykřičníkem, často obsahují sloveso v rozkazovacím způsobu. Intonace klesá. Např. Rozsviť světlo! Vypni vodu!

Věty přací vyjadřují přání, vůli. Mohou končit tečkou nebo vykřičníkem a obsahují výrazy jako ať, kéž, nechť, kdyby. Intonace klesá. Např. Kéž dnes svítí slunce. Kdyby tak zůstala svobodná.

Věty zvolací vyjadřují emočně podbarvenou skutečnost. Např. To je dneska krásně! Konečně jsi doma!



Druhy tázacích vět

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Tázací věty

Věty tázací požadují informaci a končí otazníkem. Dělí se na:

  • zjišťovací - očekávají odpověď ano/ne. Intonace stoupá. Např. Přijdeš? Funguje ti auto? 
  • doplňovací - neočekávají odpověď ano/ne, ale dodatečnou informaci. Intonace klesá. Např. Kdy přijdeš? Jaké máš auto?


Rozlišení poměru slučovacího a stupňovacího

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Poměry mezi hlavními větami

Slučovací poměr vyjadřuje obsahovou rovnocennost mezi větami. Věty jsou uvozeny spojkami a, i, nebo, či, ani, také, pak, potom nebo spojovacími výrazy i - i, ani - ani, hned - hned, jednak - jednak, tu - tu nebo pouze čárkou. Např. Slunce svítilo, pláž lákala. Ani nenapsal, ani nezavolal. Ve slučovacím poměru může být použita i spojka nebo, je ale rozpoznat, zda se jedná o poměr slučovací, nebo vylučovací. Ve slučovacím poměru spojka označuje výběr z možností a píše se bez čárky. Např. Mohli bychom si jít zaběhat nebo bychom mohli konečně vyzkoušet to nové fotbalové hřiště.

Ve stupňovacím poměru druhá věta stupňuje tvrzení věty první. Věty jsou uvozeny spojkami ba, ba i, dokonce, ba dokonce, a dokonce, nejen - nýbrž i, nejen - ale (i). Před spojkami se píše čárka. Např. Venku bylo příjemně, ba i vánek pofukoval. Všichni přišli, dokonce i Jana se objevila.

V odporovacím poměru si věty navzájem odporují a jsou uvozeny spojkami ale, avšak, však, nýbrž, leč, sice. Může být použita i spojka a (v odporovacím poměru může nahradit ale). Před spojkami píšeme čárku (respektive ne vždy přímo před spojkami, ale jednotlivé věty musíme oddělit). Např. Chce začít běhat, ale nikdo nechce chodit s ním. Vysvětlil jsem to, ona však nesouhlasila. Knihu přečetl, a nic si nepamatoval.

Ve vylučovacím poměru buď platí obsah jedné věty, anebo druhé. Věty jsou uvozeny spojkami anebo, nebo, buď - nebo, buď - anebo. Před spojkami píšeme čárku. Např. Buď půjdeš do školy, anebo mi pomůžeš na zahradě. Tentokrát přijď včas, nebo si mě nepřej.

V příčinném (důvodovém) poměru je ve druhé větě vyjádřena příčina (důvod) děje věty první. Věty jsou uvozeny spojkami neboť, neb, totiž, vždyť. Před spojkami se píše čárka. Např. Nebál se, neboť měl u sebe zbraň. Nestyděla se, vždyť se známe od dětství.

V důsledkovém poměru druhá věta vysvětluje důsledek děje věty první. Věty jsou uvozeny spojkami proto, a proto, tudíž, a tudíž, a tak, tedy. Před spojkami se píše čárka. Např. Nadával mi, a tak jsem ho praštil. Byla unavená, proto nepřišla.



Rozlišení poměru odporovacího a vylučovacího

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Poměry mezi hlavními větami

Slučovací poměr vyjadřuje obsahovou rovnocennost mezi větami. Věty jsou uvozeny spojkami a, i, nebo, či, ani, také, pak, potom nebo spojovacími výrazy i - i, ani - ani, hned - hned, jednak - jednak, tu - tu nebo pouze čárkou. Např. Slunce svítilo, pláž lákala. Ani nenapsal, ani nezavolal. Ve slučovacím poměru může být použita i spojka nebo, je ale rozpoznat, zda se jedná o poměr slučovací, nebo vylučovací. Ve slučovacím poměru spojka označuje výběr z možností a píše se bez čárky. Např. Mohli bychom si jít zaběhat nebo bychom mohli konečně vyzkoušet to nové fotbalové hřiště.

Ve stupňovacím poměru druhá věta stupňuje tvrzení věty první. Věty jsou uvozeny spojkami ba, ba i, dokonce, ba dokonce, a dokonce, nejen - nýbrž i, nejen - ale (i). Před spojkami se píše čárka. Např. Venku bylo příjemně, ba i vánek pofukoval. Všichni přišli, dokonce i Jana se objevila.

V odporovacím poměru si věty navzájem odporují a jsou uvozeny spojkami ale, avšak, však, nýbrž, leč, sice. Může být použita i spojka a (v odporovacím poměru může nahradit ale). Před spojkami píšeme čárku (respektive ne vždy přímo před spojkami, ale jednotlivé věty musíme oddělit). Např. Chce začít běhat, ale nikdo nechce chodit s ním. Vysvětlil jsem to, ona však nesouhlasila. Knihu přečetl, a nic si nepamatoval.

Ve vylučovacím poměru buď platí obsah jedné věty, anebo druhé. Věty jsou uvozeny spojkami anebo, nebo, buď - nebo, buď - anebo. Před spojkami píšeme čárku. Např. Buď půjdeš do školy, anebo mi pomůžeš na zahradě. Tentokrát přijď včas, nebo si mě nepřej.

V příčinném (důvodovém) poměru je ve druhé větě vyjádřena příčina (důvod) děje věty první. Věty jsou uvozeny spojkami neboť, neb, totiž, vždyť. Před spojkami se píše čárka. Např. Nebál se, neboť měl u sebe zbraň. Nestyděla se, vždyť se známe od dětství.

V důsledkovém poměru druhá věta vysvětluje důsledek děje věty první. Věty jsou uvozeny spojkami proto, a proto, tudíž, a tudíž, a tak, tedy. Před spojkami se píše čárka. Např. Nadával mi, a tak jsem ho praštil. Byla unavená, proto nepřišla.



Rozlišení vedlejší věty podmětné a předmětné

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Vedlejší věta podmětná

Vedlejší věta podmětná vyjadřuje podmět věty hlavní. Ptáme se na ni Kdo, co? Používáme spojující výrazy kdo, co, spojky aby, že, když. Je možné ji transformovat infinitivem či podstatným jménem. Např. Je hloupé, že se hádáme/Je hloupé se spolu hádat. Co se stalo, je strašné./ Událost je strašná.

Vedlejší věta předmětná

Vedlejší věta předmětná nahrazuje předmět. Ptáme se na ni všemi pádovými otázkami kromě první. Používáme spojky aby, jak, že, např. Řekl nám, jak vyhrál tu sázku. Rozhodl se, že založí firmu.



   
   

Copyright © 2017 - 2020 Eductify