Spodoba znělosti
Souhlásky se podle znělosti (účasti hlasivek při artikulaci) dělí na:
- párové:
- neznělé: p, t, ť, c, č, s, š, k, ch, f
- znělé: b, d, ď, dz, dž, z, ž, g, h, v
- obouznělostní: ř, č (znělá varianta vyslovována dž), c (znělá varianta vyslovována dz)
- nepárové znělé: m, n, ň, l, r, j
V některých slovech se namísto párových neznělých souhlásek vyslovují párové znělé (b namísto p, d/ď namísto t/ť, z namísto s apod.) nebo namísto párových znělých párové neznělé souhlásky (f místo v).
Tento jev se nazývá spodoba znělosti a v češtině je typicky ovlivněn znělostí následující souhlásky. Je-li druhá hláska neznělá (například p), pak se první hláska vyslovuje také nezněle (například z ve slově zpěv vyslovíme jako s) a naopak – je-li druhá hláska znělá, celá skupina se vysloví zněle. Dochází zde tedy k nahrazování hlásky znělostním protikladem.
V zápisu slova se však bez ohledu na výslovnost vždy použije stejné písmeno. Např. slovo dub se napíše se souhláskou b ve všech svých formách (dubu, dub, dube, dubu, dubem, duby, dubů, …), přestože v některých případech se vyslovuje jako p. Podobně ve slově chlap se vždy napíše písmeno p, i když může znít jako b.
Pokud chceme odhalit, jaké písmeno napsat, je dobré vybavit si jiné formy slova, např. množné číslo (chlap – chlapi) nebo slovo stejným kořenem (hrubka – hrubý).
