Česká gramatika

Spodoba znělosti b-p

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Spodoba znělosti

Souhlásky se podle znělosti (účasti hlasivek při artikulaci) dělí na:
párové

  • neznělé: p, t, ť, c, č, s, š, k, ch, f 
  • zněléb, d, ď, dz, dž, z, ž, g, h, v 

- obouznělostníř, č (znělá varianta vyslovována dž), c (znělá varianta vyslovována dz)
nepárové znělém, n, ň, l, r, j

V některých slovech se namísto párových neznělých souhlásek vyslovují párové znělé (b namísto p, d/ď namísto t/ť, z namísto s apod.) nebo namísto párových znělých párové neznělé souhlásky (f místo v).

Tento jev se nazývá spodoba znělosti a v češtině je typicky ovlivněn znělostí následující souhlásky. Je-li druhá hláska neznělá (například p), pak se první hláska vyslovuje také nezněle (například z ve slově zpěv vyslovíme jako s) a naopak – je-li druhá hláska znělá, celá skupina se vysloví zněle. Dochází zde tedy k nahrazování hlásky znělostním protikladem.

V zápisu slova se však bez ohledu na výslovnost vždy použije stejné písmeno. Např. slovo dub se napíše se souhláskou b ve všech svých formách (dubu, dub, dube, dubu, dubem, duby, dubů, …), přestože v některých případech se vyslovuje jako p. Podobně ve slově chlap se vždy napíše písmeno p, i když může znít jako b.

Pokud chceme odhalit, jaké písmeno napsat, je dobré vybavit si jiné formy slova, např. množné číslo (chlap – chlapi) nebo slovo stejným kořenem (hrubka – hrubý).



Spodoba znělosti b-p uvnitř slov

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Spodoba znělosti

Souhlásky se podle znělosti (účasti hlasivek při artikulaci) dělí na:
párové

  • neznělé: p, t, ť, c, č, s, š, k, ch, f 
  • zněléb, d, ď, dz, dž, z, ž, g, h, v 

- obouznělostníř, č (znělá varianta vyslovována dž), c (znělá varianta vyslovována dz)
nepárové znělém, n, ň, l, r, j

V některých slovech se namísto párových neznělých souhlásek vyslovují párové znělé (b namísto p, d/ď namísto t/ť, z namísto s apod.) nebo namísto párových znělých párové neznělé souhlásky (f místo v).

Tento jev se nazývá spodoba znělosti a v češtině je typicky ovlivněn znělostí následující souhlásky. Je-li druhá hláska neznělá (například p), pak se první hláska vyslovuje také nezněle (například z ve slově zpěv vyslovíme jako s) a naopak – je-li druhá hláska znělá, celá skupina se vysloví zněle. Dochází zde tedy k nahrazování hlásky znělostním protikladem.

V zápisu slova se však bez ohledu na výslovnost vždy použije stejné písmeno. Např. slovo dub se napíše se souhláskou b ve všech svých formách (dubu, dub, dube, dubu, dubem, duby, dubů, …), přestože v některých případech se vyslovuje jako p. Podobně ve slově chlap se vždy napíše písmeno p, i když může znít jako b.

Pokud chceme odhalit, jaké písmeno napsat, je dobré vybavit si jiné formy slova, např. množné číslo (chlap – chlapi) nebo slovo stejným kořenem (hrubka – hrubý).



Spodoba znělosti d-t,ď-ť

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Spodoba znělosti

Souhlásky se podle znělosti (účasti hlasivek při artikulaci) dělí na:
párové

  • neznělé: p, t, ť, c, č, s, š, k, ch, f 
  • zněléb, d, ď, dz, dž, z, ž, g, h, v 

- obouznělostníř, č (znělá varianta vyslovována dž), c (znělá varianta vyslovována dz)
nepárové znělém, n, ň, l, r, j

V některých slovech se namísto párových neznělých souhlásek vyslovují párové znělé (b namísto p, d/ď namísto t/ť, z namísto s apod.) nebo namísto párových znělých párové neznělé souhlásky (f místo v).

Tento jev se nazývá spodoba znělosti a v češtině je typicky ovlivněn znělostí následující souhlásky. Je-li druhá hláska neznělá (například p), pak se první hláska vyslovuje také nezněle (například z ve slově zpěv vyslovíme jako s) a naopak – je-li druhá hláska znělá, celá skupina se vysloví zněle. Dochází zde tedy k nahrazování hlásky znělostním protikladem.

V zápisu slova se však bez ohledu na výslovnost vždy použije stejné písmeno. Např. slovo dub se napíše se souhláskou b ve všech svých formách (dubu, dub, dube, dubu, dubem, duby, dubů, …), přestože v některých případech se vyslovuje jako p. Podobně ve slově chlap se vždy napíše písmeno p, i když může znít jako b.

Pokud chceme odhalit, jaké písmeno napsat, je dobré vybavit si jiné formy slova, např. množné číslo (chlap – chlapi) nebo slovo stejným kořenem (hrubka – hrubý).



Spodoba znělosti g-k

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Spodoba znělosti

Souhlásky se podle znělosti (účasti hlasivek při artikulaci) dělí na:
párové

  • neznělé: p, t, ť, c, č, s, š, k, ch, f 
  • zněléb, d, ď, dz, dž, z, ž, g, h, v 

- obouznělostníř, č (znělá varianta vyslovována dž), c (znělá varianta vyslovována dz)
nepárové znělém, n, ň, l, r, j

V některých slovech se namísto párových neznělých souhlásek vyslovují párové znělé (b namísto p, d/ď namísto t/ť, z namísto s apod.) nebo namísto párových znělých párové neznělé souhlásky (f místo v).

Tento jev se nazývá spodoba znělosti a v češtině je typicky ovlivněn znělostí následující souhlásky. Je-li druhá hláska neznělá (například p), pak se první hláska vyslovuje také nezněle (například z ve slově zpěv vyslovíme jako s) a naopak – je-li druhá hláska znělá, celá skupina se vysloví zněle. Dochází zde tedy k nahrazování hlásky znělostním protikladem.

V zápisu slova se však bez ohledu na výslovnost vždy použije stejné písmeno. Např. slovo dub se napíše se souhláskou b ve všech svých formách (dubu, dub, dube, dubu, dubem, duby, dubů, …), přestože v některých případech se vyslovuje jako p. Podobně ve slově chlap se vždy napíše písmeno p, i když může znít jako b.

Pokud chceme odhalit, jaké písmeno napsat, je dobré vybavit si jiné formy slova, např. množné číslo (chlap – chlapi) nebo slovo stejným kořenem (hrubka – hrubý).



Spodoba znělosti v-f

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Spodoba znělosti

Souhlásky se podle znělosti (účasti hlasivek při artikulaci) dělí na:
párové

  • neznělé: p, t, ť, c, č, s, š, k, ch, f 
  • zněléb, d, ď, dz, dž, z, ž, g, h, v 

- obouznělostníř, č (znělá varianta vyslovována dž), c (znělá varianta vyslovována dz)
nepárové znělém, n, ň, l, r, j

V některých slovech se namísto párových neznělých souhlásek vyslovují párové znělé (b namísto p, d/ď namísto t/ť, z namísto s apod.) nebo namísto párových znělých párové neznělé souhlásky (f místo v).

Tento jev se nazývá spodoba znělosti a v češtině je typicky ovlivněn znělostí následující souhlásky. Je-li druhá hláska neznělá (například p), pak se první hláska vyslovuje také nezněle (například z ve slově zpěv vyslovíme jako s) a naopak – je-li druhá hláska znělá, celá skupina se vysloví zněle. Dochází zde tedy k nahrazování hlásky znělostním protikladem.

V zápisu slova se však bez ohledu na výslovnost vždy použije stejné písmeno. Např. slovo dub se napíše se souhláskou b ve všech svých formách (dubu, dub, dube, dubu, dubem, duby, dubů, …), přestože v některých případech se vyslovuje jako p. Podobně ve slově chlap se vždy napíše písmeno p, i když může znít jako b.

Pokud chceme odhalit, jaké písmeno napsat, je dobré vybavit si jiné formy slova, např. množné číslo (chlap – chlapi) nebo slovo stejným kořenem (hrubka – hrubý).



Spodoba znělosti v-f uvnitř slov

Zkopíruj odkaz na toto téma. expand learning text

Spodoba znělosti

Souhlásky se podle znělosti (účasti hlasivek při artikulaci) dělí na:
párové

  • neznělé: p, t, ť, c, č, s, š, k, ch, f 
  • zněléb, d, ď, dz, dž, z, ž, g, h, v 

- obouznělostníř, č (znělá varianta vyslovována dž), c (znělá varianta vyslovována dz)
nepárové znělém, n, ň, l, r, j

V některých slovech se namísto párových neznělých souhlásek vyslovují párové znělé (b namísto p, d/ď namísto t/ť, z namísto s apod.) nebo namísto párových znělých párové neznělé souhlásky (f místo v).

Tento jev se nazývá spodoba znělosti a v češtině je typicky ovlivněn znělostí následující souhlásky. Je-li druhá hláska neznělá (například p), pak se první hláska vyslovuje také nezněle (například z ve slově zpěv vyslovíme jako s) a naopak – je-li druhá hláska znělá, celá skupina se vysloví zněle. Dochází zde tedy k nahrazování hlásky znělostním protikladem.

V zápisu slova se však bez ohledu na výslovnost vždy použije stejné písmeno. Např. slovo dub se napíše se souhláskou b ve všech svých formách (dubu, dub, dube, dubu, dubem, duby, dubů, …), přestože v některých případech se vyslovuje jako p. Podobně ve slově chlap se vždy napíše písmeno p, i když může znít jako b.

Pokud chceme odhalit, jaké písmeno napsat, je dobré vybavit si jiné formy slova, např. množné číslo (chlap – chlapi) nebo slovo stejným kořenem (hrubka – hrubý).



   
   

Copyright © 2017 - 2020 Eductify